Ježíš

Proč lidé pláčou, když jsou uchváceni Bohem…

Vyvrcholení mých emocí nastalo průvodem lidí k uctění kříže. Jakmile jsem pochopila, co tam jdou dělat, byl tu malér. Já a kříž… pořád ten stejný problém? Jak jsem si vyčítala pozdní příchod, že teď nesedím vedle známé. Mohla bych si nyní stoupnout za ni a jednoduše ji okopírovat. Bůh ví, že tohle právě nechtěl !! Žádnou kopii. Chtěl originál. Jedná se mu přece o kvalitu. Ať je vaše ano ano, ať vaše ne je ne, co je mezi - mlhavé a nepřímé považuje za vlažné. Schválně mě nechal rozhodnout se sama za sebe. Nastal boj. Co boj, byl to souboj. Souboj Titánů. Jeden hlas mě vybízel Jdi, druhý přikazoval Zůstaň. Bylo mi hrozně. Probíhalo ve mně něco, s čím jsem nemohla jakoby nic dělat, nemohla do toho vstoupit. Jen to sledovat a čekat, kdo bude vítězná strana. S každým člověkem, který ještě přicházel mé srdce volalo jdi - ještě můžeš…chtěla jsem jít, ale nešlo to, nohy byly přibité. Průvod lidí byl dlouhý, hodně dlouhý, n á l e ž i t ě jsem si to užila. Nejvíc jsem se bála, že dělám nějaký velký hřích a už nikdy nebudu moct jít do kostela. Známá mi na konci řekla, že můžu. Oddychla jsem si, ale tím to vyřešené neměla. Chtěla jít se mnou ještě k Jeho hrobu. Nemohla jsem. Nemohla bych se mu podívat do „tváře“, tomu, který v souboji obstál se ctí a já ? Cítila jsem vinu. Dvojí vinu. Za ty hlasy, že se ozvaly, že jsem jim nedokázala poručit, ovládnout je, rozhodnout a vůči Němu. Vůči člověku, kterého jsem začala uznávat, kterého jsem si začala vážit a teď jsem ho při první příležitosti zklamala. Jen rychle ven, vyjít z toho kostela, slzám už jsem nechala volný průchod. Brečela jsem a brečela. Takový pláč jsem dlouho neměla, z toho nejvnitřnějšího zákoutí svého srdce. Brala jsem to jako vážné osobní selhání.

Cestou domů mi bylo jasné, co musím udělat, abych to trochu napravila. Musím se Mu omluvit, upřímně toho litovat a udělat to, co jsem neučinila v tom kostele. Doma nikdo nebyl a mé kroky směřují ke kříži, který nám visí v obyváku za dveřmi. Najednou mi bleskne hlavou, že už jsem měla kdysi slabou chvilku a ten kříž šla pohladit. Teď vím, že chci před ním   k l e k n o u t   na kolena, a říct mu   n a p r o s t o  odevzdaně:  tak jsem tu !!! 

Podat  Mu své srdce, položit se  Mu v tu chvíli k nohám jako to udělali ti kněží.

Ke kříži nedojdu. Přes ty zavřené dveře se line Úsměv. Tak silný, že zůstanu stát. Ten úsměv… ten jsem už přece jednou viděla…dnes je ale silnější a stále víc a promlouvá ke mně: „Všechno je v pořádku, omlouvat se nemusíš, vím jaká jsi a mám tě takovou rád.“ Při těch slovech se vám srdce naplňuje láskou. Necítíte tělo, jen srdce, které vám tou láskou přetéká. Doslova vás zaplavuje. A mě dochází - to je ONO. To mi celá ta léta chybělo. Láska. Láska je Bůh a Bůh je Láska. To jsem hledala. Tuhle jednoduchou rovnici, kterou mě ve škole nenaučili. Na pár sekund, na pár minut, ztratila jsem pojem o čase se rozplýváte v boží náruči.

Obejme vás pocit štěstí, blaha, volnosti, lehkosti. A člověk náhle pochopí, že kvůli téhle chvíli stálo za to žít. Jsem milovaná taková, jaká jsem. To osvobozuje. To je jakoby mi řekl: tvé hříchy, tvé viny jsou ti odpuštěny a všechno odpadlo, všechno bylo smazáno.

Přiznávám, měla jsem ke křesťanství určitý  blok, namluvila si možná, že jsem u církve na indexu, když nejsem ta správná ovečka. Měla jsem v podvědomí, že bych stejně byla ta neposlušná ovečka, která se pokaždé zatoulá a bača ji musí večer nahánět. Tak proč jít do stáda a podřizovat se nějaké autoritě. Nechtěla jsem se podřizovat žádné autoritě v domnění, že omezí mou svobodu. Chtěla jsem zůstat taková jaká jsem a zároveň být volná. Žít bez zábran, bez řádu. Není-li Bůh, všechno je dovoleno, říká Dostojevskij. Tak se ale dlouho žít nedá. Trvalo mi než jsem přišla na ten omyl a mohla bych popsat další listy svého učebního procesu. Kdy přehodnocuješ život. K čemu. Kde není Bůh na prvním místě, je už jedno, jak seřadíš své další hodnoty. Začneš si však uvědomovat ty boží lekce, začneš se ptát, proč tu jsou, co dělám špatně a přestaneš si najednou věřit a přijde strach. A strach je pěkný prevít. Učiní tě nepohyblivým. Baterky došly. Kdo ti teď pomůže? Pereš se sám se sebou a to je vysilující a prohráváš. Koho z toho obviňuješ? Koho lituješ?

Ptát se je dobré. Co mi však přinesly všechny ty nauky o moudrosti života, třebaže o lásce, o soucitu? Poznání, že mě mohou vykoupit jen svou moudrostí. Já však chtěla vykoupit celou svou bytost. A to může jen Kristus svou láskou, svou sílou lásky.

Co je platno člověku, když ví, co je láska, ale nemá ji. Nepřináší žádnou nauku, ale tuto duchovní substanci samu, ze které se měli učit všichni ostatní. Nemá žádnou jinou moc než moc lásky. Napoleon, který pochyboval o Kristově existenci, v krušných hodinách svého vyhnanství došel k následujícímu poznání: „Alexander, Caesar, Karel Veliký a já jsme založili velké říše. Ale na čem jsme založili výtvor našeho génia? Na moci. Ježíš založil svou říši na lásce a ještě dnes by milióny lidí pro něho zemřely. Jak velká je vzdálenost mezi mou hlubokou bídou a věčnou říší Kristovou…“

Sám sobě nemůže pomoci - zněli posměvači. Sestup z kříže. Znamenalo toto nemůže neschopnost? Ne. On nemohl sám sebe zachránit proto, že nechtěl. Miluje totiž k smrti. Nenechal si život vzít. On nám ho daroval. On je ten VYKUPITEL, SPASITEL. 

Myslela jsem si, jak jsem apriori připravená... vlastní touhou, vůlí, úsilím…ovšemže mi to nešlo. Tisíckrát jsem si mohla říkat všechny ty možné poučky a snažit se o duchovní tělocvik a disciplínu, když srdce nebylo přístupné. Snažit se zbavovat všeho, kromě své pýchy. Není pravda, že jsem byla ke kříži úplně indiferentní. Bylo to naoko. Věděla jsem určitě, že ten kříž na té zdi visí a domnívala se, že je to zdvižený prst nade mnou. Kolikrát hrdě prošla kolem: „Vidíš, jsem v pohodě, nepotřebuji Tě.“ A když byla na dně, namlouvala si tvrdošíjně: „Zvládnu to sama !“ Dnes vím, že tím svým  nepotřebuji tě, jsem si vědomě vytvářela hranici, za kterou Bůh nemůže. Jediná věc, která udává hranice jsi ty sám. Přesto Boha nemůže nikdo minout, jeho vlivu uniknout, ať už je věřící nebo nevěřící. Bez víry se lidský život hatí. To dokazuje osud známého filosofa Nietzscheho, který i když velmi chtěl, nemohl bez Boha žít. V tom boji nakonec zcela podlehl. „Jestliže Bůh není, nelze unést ani samotu,“ vyznává na konci svého života.

Dnes už také vím, že skrze kříž nás Bůh nenutí, nýbrž zve. Zve nás k tomu, abychom vzhůru hleděli na toho, který podstoupil za tebe smrt. To co vidíš na kříži není soud nad tím, kdo na něm visí, neboť on je bez hříchu. Platí to pro tebe. Ten kříž je znamením  tvého bankrotu.

Až jsem byla v tom kostele v jakési extázi, v síle odevzdání se, až jsem cítila svou vinu a odsoudila sebe sama, až jsem si uvědomila svou slabost a ve své pokoře to chtěla říct Bohu… pak jsem si otevřela cestu boží milosti. Právě odvoláním na jeho oběť jsi osvobozen před Bohem. Ne za svou aktivitu, úvahy, usilování, snažení, horlivost, jak jsem se mylně domnívala. Ani pro sebe čistší činy - „Všichni jste zhřešili a jste dalece od Boží slávy“, ale pro milosrdenství Boží. I když si to vůbec nezasloužím, obrací se ke mně ve svém slitování a nabízí odpuštění hříchů jako „dar“. Nejsem schopna dost poděkovat.

Teď jsem to JÁ. Takhle jsem přirozená. A vedle jak ta jedle. Po všem tom studiu, odkud či od koho že jsi čekala tu amnestii? Že tě snad něco z vesmíru klepne přes hlavu, aby se mi konečně rozsvítilo? Nebo jak říkají Mayové: čekali jste možná řev pardála a on je to jenom tichý šepot, tichý šepot Velkého ducha.

V tom je to kouzlo. V tom je ta milost.

Život je krásný vždy, i když je šedý, na tom však záleží, jak kdo naň hledí .

Nemohu se dočkat nedělní bohoslužby. Dlužím mu to. Je to slavnostní mše svatá a plný kostel. Přesto mě napadá, že i kdyby nebyla Velikonoční neděle, kdybych tam byla jen mezi deseti lidmi, bylo by to pro mě stejně sváteční. Poslouchám kněze, mluví mi z duše: „Vystoupali jste na velikonoční horu, pohled z ní je krásnější a co dál.“ Potvrzuje mé myšlenky. Cítím, že to není můj cíl, ale výchozí bod. Co dál ? Zpátky dolů nechci. Najezdila jsem se dolů dost a nahoru je to pěkný výšlap. I když ušlá nejsem, ten poslední kousek jako bych se vyvezla lanovkou. Zůstat stát? Také nechci. Stála jsem už - jako nějaká oběť svého vlastního tvoření. Jsem plná nově zrozené energie, chci jít dál. Nohy jsou volné, srdce otevřené, rozum nastavený. Kudy dál k Bohu? Kam až došly všichni ti světci? Má ta cesta nějaký konec? Hmotný svět jsem mám přečtený. Ale ten duchovní…? Nemá žádné hranice. A to mě na tom právě láká. O Thálétovi z Miléta se vypráví, že jednou večer při chůzi pozoroval hvězdnou oblohu a přitom spadl do studny s vodou. Viděla to služka a Thálétovi se vysmála. Smích této služky je slyšet napříč dějinami. Je to smích lidí, kteří se nedívají vzhůru. Všechno mají vyřešené, na otázky pohotové odpovědi, myslí si, jak správně usuzují a rádi posuzují. Manažeři svého života. Nedají se dojmout hvězdami na nebi a jsou na to hrdí. Mají se lépe? Jsou šťastnější? Bůh ví…

Kudy k Němu? Odpověď najdeš v Janově evangeliu. „Já jsem ta cesta, pravda i život.“

To je naděje, jistota, útěcha a na druhou stranu i troufalý výrok pro tebe, který jsi v křesťanství ještě pevně nezakotvil. Srdce je rozhodnuto, ale ta hlava. Nedá si pokoj, nechce si sečíst pět a pět dohromady a něco zase vymýšlí. Ach to věčné přemýšlení. O co to mají snazší ti, co šli hned na jistotu a nehledali v jiných vodách. Míchat rozličné systémy se asi nevyplácí. Mozek stále chápe jen nedokonale, má tam uloženo i něco jiného. Připouští: Cesta - dobře, určitě tě někam vede, nestagnuješ, nepřežíváš. Život - jistě, každý si žije ten svůj vlastní, na tisícero způsobů, a přesto je jen jeden, to je nám lidem společné, ten jeden, přes všechnu pestrost tentýž. A pravda - o sobě? Někdo už mě prokoukl a má mě rád, fajn, nemusím si na nic hrát. Co je pravda?

Pomineme-li minulost a souboje různých protichůdných pravd do doby dnešní, kdy každý může mít svou pravdu, a to podle úhlu pohledu, k čemu dochází? Co je vlastně pro jednoho pravdou může být pro druhého lež. A pociťuješ, že tak to není, že to tak ani nemůže být. Že musí být nějaká jediná absolutní Pravda, zavazující, ke které se naše osobní pravdy mají morální povinnost blížit. Filosof ti řekne klasickou definici pravdy, je to souhlas rozumu s realitou. Jelikož existují tři druhy tohoto souhlasu, jsou tři druhy pravdy - pravda bytí, logická a morální. Když se Pilát ptal Ježíše: „Co je pravda?“ nedostal přímou odpověď, protože mu to řekl už dříve.

Je Velikonoční pondělí.

Návštěva odchází právě včas, abych stihla večerní mši svatou. Musím jít. Chci poděkovat.

Za krásné velikonoce. Za své velikonoce. Nikdy na ně nezapomenu. Zapíšou se mi bílou křídou. I kněz říká, že je dobře, že jsme přišli. Jsem tu tedy správně. Ne jako cizí host, nezvaný, ale jako vítaný.

Dcera se našla. Duše byla uzdravena. Aleluja! Radost. Zázrak.