Ježíš

Amen, amen, pravím vám, budete-li o něco prosit Otce ve jménu mém, dá vám to. Jan 16,23

 … prosíme o to skrze Tvého Syna, Ježíše Krista našeho Pána…

   S každou naší prosbou přicházíme k našemu Nebeskému Otci velmi správně podle Božího slova „ve jménu Ježíše Krista našeho Pána“. Připomínáme Jemu i sobě, že On je ten prostředník, díky jehož oběti na kříži mají naše modlitby k Němu „zelenou“. Díky Ježíši, našemu Pánu, je Boží sluchátko neustále na příjmu nám naslouchat, ale také slyšet nás a vyslyšet.

   Kde je tedy ten zakopaný pes, že se modlíme a modlíme a stále nic se neděje? Nebude to právě v tom, že lžeme Nebeskému Otci i sobě, když k němu voláme skrze Ježíše Krista „našeho Pána“?  Skutečně „našeho Pána?“ Víme vůbec, co to znamená, když řekneme, „Ježíš je můj Pán?“ Nebylo by upřímnější konstatování, že prosíme pouze skrze Ježíše Krista, bez onoho automaticky naučeného dovětku, který ale v našem praktickém životě nemá žádné opodstatnění? A pak by nám možná i začalo docházet, že volat k Nebeskému Otci skrze Krista, který není mým Pánem, je jen házením hrachu na zeď. Planá modlitba bez účinku, protože její vnitřní síla (že důvěřuji Bohu, že důvěřuji Ježíši, že důvěřuji Jeho lásce, která za mne umírá na kříži, že důvěřuji Bohu a Jeho plánům pro můj život) nemá z čeho svou moc čerpat. Účinná modlitba je modlitbou víry (rozuměj důvěry – závislosti na Ježíši). Každý křesťan ví, že kde není víra, kde není tato důvěra, tam se žádného účinku nedočkám. Ale kde není odevzdání života Ježíši, kde není Ježíš Pánem, tam přece není žádná důvěra. Tam je maximálně strach dát Bohu svůj život, aby, nedej Bože, nezačal skutečně konat svou vůli v mém životě. Kde není odevzdaný život Ježíši, tam ale není ani žádný prostor pro konání Ducha svatého. Zavřené dveře našeho srdce.