Ježíš

Pocházím z věřící (leč nepraktikující) rodiny, takže jediné, co se v naší rodině považovalo za projev křesťanství, byly nedělní mše svaté. K víře se mě snažila vést babička, která mě naučila základy víry a modliteb. Do náboženství jsem chodila do deváté třídy. Po odchodu na střední školu se moje víra nijak neprohlubovala, pravidelné nedělní mše svaté, ráno či večer rychlá modlitbička (hlavně v případě potřeby) a to bylo vše. Pak si babička přála, abych přijala svátost biřmování, což bylo jedno z nejhezčích období v mém vztahu k Pánu. Hlavně přípravy na přijetí byly opravdu výborné. Po svátosti jsem ale odešla na internát, kde jsem se od víry velmi vzdálila. Takže jsem žila opět jen o těch nedělích…a to ještě jen tak tak.. Nejdůležitější mi připadalo studium a škola, lidem jsem moc nevěřila ani Ježíši. Po tom, co jsem dokončila bakalářské zkoušky, jsem začala pracovat v zaměstnání a čím dál víc mi připadalo, že mi v životě něco chybí..(nemluvě o problematickém navazování kontaktu s lidmi opačného pohlaví).

Věděla jsem, že chci posunout vztah s Ježíšem někam jinam, snažila jsem se číst různé články, knihy o tom, jak zažít Boží přítomnost, jak žít s vírou..ale pořád se mi to nedařilo…už jsem přestávala doufat a říkala jsem si, že to asi pro mě není..pak jsem potkala partu výborných lidí, kteří byli nadšení pro Krista…prostě uměli se bavit, užívat života, radovat se z Něj, ale žili ve spojení s Pánem..úplně mě to oslovilo…chtěla jsem taky..ale nešlo to.       V té době už jsem nějakou dobu věděla o kurzu Filip, ale pořád mi chyběla odvaha. Byla jsem plná pochybností..mám nemám…tak jsem napsala sestře, zda by se mnou nešla (ona je ještě větší introvert než já..), no, byla to opravdu otázka na pováženou (popravdě by mě ani nenapadlo, že by jela), ale k mému překvapení kývla..tak jsem rychle podala přihlášky a uběhlo pár týdnů a už jsme jely. Po cestě mě opět přepadaly pochybnosti a nebýt sestry, tak bych tam asi nedojela. Napadalo mě, má to vůbec cenu? Setkám se s Pánem..atd..

Bc. Marie Zavadilová, březen 2009